Jdi na obsah Jdi na menu
 


teplokrevných obratlovců. Další významy jsou uvedeny v článku Pták (rozcestník).

O filmu A. Hitchcocka pojednává článek Ptáci (film).

Ptáci (Aves) jsou dvojnozí teplokrevní vejce snášející obratlovci, vyznačující se především opeřením, křídly vyvinutými z předních končetin a dutými kostmi. Celkem je známo asi 9600 druhů ptáků.

Ptáci se podle nejnovějších výzkumů vyvinuli z drobných teropodních dinosaurů v průběhu jury, přičemž nejznámějším raným ptákem je pozdně jurský Archaeopteryx, žijící před asi 150 miliony let. Příbuznosti mezi ptáky a dinosaury nasvědčuje mnoho společných znaků, významným potvrzením této vývojové vazby byl především objev opeřených dinosaurů v Číně od roku 1996 (dnes je známo již 20 rodů "opeřených" dinosaurů).

Ptáci dosahují různých velikostí – od nejmenšího kolibříka o délce 5 cm až po velikého pštrosa a emu. Většina druhů ptáků patří mezi suchozemské obratlovce se schopností aktivního letu.

Dnešní ptáci jsou charakterizováni peřím, zobákem bez zubů, kladením vajec s tvrdou skořápkou, vysokým stupněm metabolismu, srdcem se čtyřmi komorami a lehkou, ale pevnou kostrou. Většina ptáků má přední končetiny přeměněné na křídla umožňující let, přestože běžci a někteří další, zejména endemické ostrovní druhy tuto schopnost k letu ztratily.

Mnoho druhů ptáků podniká každoročně dlouhé migrační cesty a velké množství ptáků absolvuje také krátké nepravidelné tahy. Ptáci jsou sociální živočichové a komunikují pomocí vizuálních signálů, voláním a zpěvem, účastní se sociální činnosti včetně společného lovu, rozmnožování, shromažďování a napadání predátorů. Ptáci jsou převážně společensky monogamní s tím, že u některých druhů se setkáváme s krátkodobým nebo řídčeji i dlouhodobým životem v párech; jiné druhy jsou polygamní nebo polyandrické. Ptáci podobně jako obojživelníci a plazi snášejí vejce, která obvykle ukládají do hnízd, sedí na vejcích a zahřívají je až do doby vylíhnutí mláďat.

Ptáci jsou pro lidi ekonomicky důležití; mnoho z nich je pro ně zdrojem potravy, získávané buď lovem nebo chovem, poskytují však i jiné produkty. Některé druhy, jako např. zpěvní ptáci nebo papoušci jsou často chováni jako domácí mazlíčci. Ptačí figury hrají významnou úlohu ve všech aspektech lidské kultury od náboženství až po poezii a populární hudbu. Okolo 120 až 130 druhů ptáků vyhubil člověk od roku 1600 díky svým aktivitám a více než stovku do té doby. V současnosti je chráněno okolo 1 200 ptačích druhů, kterým hrozí vyhynutí díky lidským aktivitám. V Česku hnízdí 198 ptačích druhů, z čehož jedna třetina je vázána na mokřady.[1]

Mezi potravu ptáků patří nektar, rostliny, semena, hmyz, ryby, savci, zdechliny nebo jiní ptáci.

Věda zabývající se touto skupinou živočichů se nazývá ornitologie.

Obsah

[zobrazit]

[editovat] Stavba těla

Stavba ptačího těla je podřízena letovým schopnostem a to platí nejen o pohybovém aparátu (kostra a svalstvo), ale i o tělním pokryvu (peří), dýchací soustavě apod. Někteří ptáci sice druhotně ztratili schopnost létat, ale část těchto znaků u nich přetrvává dál. Podrobnější popis anatomie ptáků najdete na samostatné stránce.

[editovat] Evoluce

Ptáci jsou skupinou theropodních dinosaurů, která přežila velké vymírání na konci křídy a poté se rozrůznila do velkého množství druhů (přesto jako celek jsou ptáci poměrně uniformní) a díky schopnosti letu osídlila celý svět. Nejbližšími žijícími příbuznými ptáků jsou krokodýli - společně tvoří skupinu Archosauria. Vznik ptáků je v současné době velmi dobře dokumentován pomocí fosilních záznamů na postupném vývoji peří a podle koster odhadovaném přechodu od pasivního po aktivní let. Sesterskou skupinou ptáků jsou dinosauři skupiny Deinonychosauria, která zahrnuje čeledi Troodontidae a Dromaeosauridae (do které se řadí i známý Microraptor popsaný v roce 2000, Velociraptor a další), někdy uváděné zvlášť, podle toho, jestli jsou spolu považovány za monofyletické či nikoliv. Peří ale měli již starší dinosauři (např. Caudipteryx nebo Oviraptor). V takovéto situaci, kdy typické ptačí znaky přibývají postupně na velké škále zkamenělin, je těžké rozhodnout, co již může být považováno za ptáka a co ještě ne; za prvního ptáka je ale tradičně považován Archaeopteryx, jehož nález roku 1860 (popsán 1861) způsobil senzaci. Dosud ale není jasné, zda je Archaeopteryx sesterským taxonem všech ostatních ptáků, nebo jestli tvoří monofyletickou skupinu společně s dalšími praptáky rodů Confuciusornis a Enantiornithes. Jejich sesterská linie, vedoucí k moderním ptákům, pak zahrnuje např. rody Ichthyornis, který vzdáleně připomíná rybáka se zuby, a Hesperornis s nepneumatizovanými kostmi a redukcí křídel podobného dnešním potápkám. Velkou koncovou skupinou této linie je Ornithothoraces, pro kterou je charakteristické zmenšení tělesných rozměrů ptáků a která se dělí na tzv. protiptáky (Enantiornithes), kam patří např. Protopteryx nebo Sinornis, a pravé ptáky (Ornithurae), jejichž nejbazálnějšími zástupci jsou Hongshanornis a Liaoningornis a kteří směřují k moderním ptákům. Moderní ptáci (Neornithes) se dělí na dvě skupiny, běžce a letce. Systém letců je zatím značně neustálený, což je způsobeno velmi rychlou radiací, jako prokázaná se již ale může považovat existence bazální monofyletické skupiny Galloanseres (drůbež), kam patří hrabaví a vrubozobí.

[editovat] Taxonomie

V současné době prochází celá taxonomie neustálými změnami. Je to způsobeno hlavně tím, že k určování vzájemné příbuznosti ptačích druhů, čeledí a řádů se začala používat analýza DNA. To pochopitelně odhalilo případy, kdy byla podobnost druhů nebo skupin zapříčiněna konvergencí, ne skutečnou příbuzností. Bohužel, ve fylogenezi ptáků je stále mnoho nejasností, a tak se stále používá klasický vžitý systém. Jednou z mála potvrzených věcí je tak příbuznost vrubozobých a hrabavých a jejich postavení na bázi letců Neognathae (společná skupina, kterou je možno česky zvát drůbež). Dnes jen málokdo pochybuje, že ptáci se vyvinuli koncem jurského období z malých masožravých dinosaurů.

[editovat] Tradiční rozdělení

 

Postupem času se ukázaly nedokonalosti tohoto systému, řád svišťouni se rozdělil na svišťouny a nový řád kolibříci (Trochiliformes), z řádu krátkokřídlých se oddělil řád perepelové (Turniciformes), stepokurové (Pteroclidiformes) a turakové (Musophagiformes) rovněž byli uznáni jako samostatný řád.

Publikace Sibley-Ahlquistovy taxonomie znamenala revoluci v systému ptáků. Za použití DNA analýzy bylo možné zjistit skutečné příbuzenské vztahy ptáků. V současnosti vypadá taxonomie ptáků takto:

[editovat] Nový systém ptáků

  • Podtřída: Eoaves
  • Podtřída: Neoaves, moderní ptáci

Lelkové se stali součástí řádu sov. Dlouhokřídlí, plameňáci, trubkonosí, tučnáci, veslonozí, potáplice, potápky a dravci jsou podle nového systému součástí řádu brodiví.

[editovat] Rozšíření

Rozšíření vrabce domácího dramaticky expandovalo díky lidským aktivitám.

Ptáci se rozmnožují na všech sedmi kontinentech, přičemž největší rozmanitosti dosahují v tropických oblastech; to může být způsobeno buď vyšší rychlostí speciace v tropech nebo vyšší rychlostí vymírání ve vyšších zeměpisných šířkách. Jsou schopni žít a nacházet potravu na většině lokalit naší planety, na jihu např. sněžní buřňáci hnízdí v některých koloniích až 440 km hluboko ve vnitrozemí Antarktidy. Několik příbuzných druhů se adaptovalo na život ve světových oceánech - s některými druhy mořských ptáků se na pobřeží setkáme pouze v době rozmnožování a některé druhy tučňáků se potápějí do rekordních hloubek okolo 300 metrů. Mnoho druhů kolonizovalo oblasti, do kterých byly vysazeni lidmi. Některá z těchto zavádění byla dobře uvážena: např. bažant obecný byl vysazován po celém světě jako lovná pernatá zvěř. Někteří ptáci jsou kolonizátoři náhodní, jako např. papoušek mniší, který po útěcích z klecí vytvořil kolonie v některých severoamerických městech. Některé jiné druhy, jako např. volavka rusohlavá, čimango žlutavý a kakadu růžový se rozšířily hluboko za hranice svého původního výskytu díky tomu, jak jim zemědělská činnost člověka vytváří nové vhodné lokality.

[editovat] Anatomie

Základní článek: Anatomie ptáků
Externí anatomie typického ptáka 1 Zobák, 2 Hlava, 3 Duhovka, 4 Zřítelnice, 5 Hřbet, 6 Křidélka, 7 Lopatky, 8 Peří, 9 Třetí řady letek, 10 Zadek, 11 Rýdovací pera, 12 Kloaka, 13 Stehno, 14 Kloub spojující holeň a zánártí, 15 Zánártí, 16 Noha, 17 Holeň, 18 Břicho, 19 Boky, 20 Hruď, 21 Krk, 22 Lalok

Ve srovnání s ostatními obratlovci mají ptáci uspořádání těla vykazující mnoho neobvyklých přizpůsobení, většinou k usnadnění letu.

Kostra je složena z velmi lehkých kostí. Kosti jsou duté a vyplněné vzduchem, přičemž dutiny jsou spojeny s dýchacím ústrojím. Tyto duté kosti jsou přitom velmi pevné. Lebeční kosti jsou spojené a bez zřetelných švů. Očnice jsou mohutné a oddělené kostní přepážkou. Páteř je rozdělena na krční, hrudní, křížový a ocasní oddíl s ohebnými krčními obratli, jejichž počet je vysoce proměnlivý. Pohyb je omezen u obratlů předcházejícím hrudním obratlům a není možný u dalších obratlů. Kost kyčelní je srostlá po celé délce s páteří. Žebra jsou zploštěná a jsou upnuta k mohutné deskovité prsní kosti, k níž jsou připojeny létací svaly. Pouze nelétaví ptáci mají prsní kost poměrně malou a bez hřebene. Přední končetiny jsou přeměněny v křídla.

Podobně jako plazi, ani ptáci nemočí. Ledviny extrahují z krevního řečiště dusíkatý odpad, ten však místo vylučování jako močoviny rozpuštěné v moči je vylučován ve formě kyseliny močové. Ptáci také vyměšují spíše kreatin než kreatinin, jak je tomu u savců. Kyselina močová má velmi nízkou rozpustnost ve vodě, takže po zbavení se zbytku vody se objevuje jako bílý povlak. Od každé ledviny vede močovod, který ústí do středního oddílu kloaky. Právě v kloace se moč zbavuje vody a při průchodu trusu je stírána a s trusem vylučována. Na trusu se moč jeví jako bílý povlak. Kloaka je společným vývodem trávicí, vylučovací a pohlavní soustavy. Navíc mnoho druhů ptáků nestravitelné zbytky potravy vyvrhuje v chuchvalcích (tzv. vývržky) zpět jícnem a ústní dutinou.

Ptáci mají jedno z nejkomplexnějších dýchacích ústrojí ze všech zvířecích skupin. Když se pták nadechuje, 75% čerstvého vzduchu obtéká plíce a vtéká rovnou do vzdušných vaků, probíhajících od plic a spojených s dutinami v kostech, které plní vzduchem. Zbylých 25% vzduchu jde přímo do plic. Když se pták vydechuje, je pro výdech používán vzduch z plic a současně se do plic dostává čerstvý vzduch ze vzdušných vaků. Ptačí plíce tak přijímají čerstvý vzduch jak při nádechu, tak i při výdechu. Ptačí zpěv vzniká v orgánu zvaném syrinx, svalnaté komoře s několika bubínkovými blánami, který se nachází v dolní části průdušnice. Ptačí srdce má čtyři oddíly, z levé, silně svalnaté komory vystupuje pravý aortální oblouk a dává vzniknout systémové aortě (na rozdíl od savců, kde je použit levý oblouk). Zadní dutá žíla přijímá krev z končetin přes vstupní ledvinový systém. Ptáci, na rozdíl od savců, mají jádrové červené krvinky, tj. červené krvinky, které mají jádro.

Zažívací soustava ptáků je jedinečná, mají hrdelní vak nebo vole pro uskladnění potravy a dva žaludky, z nichž ve druhém jsou spolykané kamínky, které, vzhledem k absenci zubů, pomáhají ptákům drtit potravu. Trávicí soustava dokáže zajistit rychlé strávení potravy a je přizpůsobena letu. Někteří stěhovaví ptáci mají přidanou schopnost snížit obsah části střev před migrací.

Nervová soustava u ptáků je v rozsahu přiměřeném velikosti ptáka. Nejvyvinutější částí mozku je ta, která ovládá funkce souvisící s letem, zatímco mozeček koordinuje pohyb a velký mozek kontroluje prvky chování, plavání, páření a stavbu hnízd. Zrakový systém je obvykle u ptáků vysoce vyvinut. Oko ptáků je v základní stavbě shodné s okem savců. Ptáci s očima na stranách hlavy mají široké zorné pole, zatímco ptáci s očima na čelní straně hlavy, jako sovy, mají binokulární vidění a mohou odhadovat hloubku pole. Vodní ptáci mají zvláštní pružné čočky, které jim umožňují vidění na vzduchu i pod vodou. Některé druhy mají také dvojitou foevu. Ptáci jsou tetrachromatičtí díky přítomnosti očních buněk citlivých na ultrafialové záření, stejně jako na zelenou, modrou a červenou barvu. To jim umožňuje vnímat ultrafialové záření, které je využíváno při krmení a námluvách. Mnoho ptáků má totiž na peří vzory viditelné v ultrafialovém světle a tudíž nerozeznatelné lidským okem. Ultrafialové světlo se využívá také při hledání potravy; např. poštolky při pátrání po kořisti často na zemi sledují močovou stopu hlodavců, která vyzařuje UV záření. Vnější ochranu oka zajišťuje svrchní a spodní víčko, která však nejsou tak pohyblivá jako u savců, takže oko je čištěno jemnou blankou, umístěnou ve vnitřním koutku oka, tzv. mžurkou, která může oko překrýt směrem napříč. Mžurka také kryje oko a slouží tak jako kontaktní čočka u mnoha vodních ptáků. Když ptáci spí, jsou spodní víčka zvednutá. Ptačí sítnice má pro rozvod krve umístěný ve sklivci bohatě prokrvený výrůstek zvaný hřebínek. Ptačímu zevnímu zvukovodu chybí vnější ušní boltec, ale je překryt peřím, i když u některých druhů (např. kalous, výr, výreček) toto peří trochu uši připomíná. Ve vnitřním uchu se nalézá hlemýžď, který ale na rozdíl od savců není spirálovitý. Většina ptáků má slabě vyvinutý čich, i když existují výjimky jako např. kiviové, supové či trubkonosí.

Někteří ptáci také používají proti dravcům chemickou obranu. Někteří trubkonosí mohou vyvrhnout proti útočníkovi nepříjemný olejovitý výměšek z jícnu, zatímco některé druhy pěvců z rodu Pitohui, žijících na Nové Guinei, mají jedovatou látku homobatrachotoxin obsaženou nejen v těle, ale hlavně v kůži a peří.

[editovat] Peří

Základní články: Peří a Let pomocí peří

Peří dovoluje výrečku africkému splynout se svým okolím

Jednou z vlastností, která odlišuje ptáky od ostatních žijících skupin živočichů, je pokrytí kůže peřím. Peří je epidermální kožní porost, jako např. šupiny u plazů nebo srst u savců, který má u ptáků mnoho různorodých funkcí: plní termoregulační funkci tím že tepelně izoluje tělo ptáka za chladného počasí nebo od vody, peří je nezbytné pro ptačí let a je také používáno při toku, maskování a signalizaci. Ptačí peří, vzhledem k tomu že slouží různému účelu, není pouze jednoho typu. Peří potřebuje pravidelnou údržbu a ptáci tak provádí jeho čištění a rovnání každý den, k čemuž používají zobák, pomocí kterého zbavují peří cizích částeček a roztírají si po peří olejovité výměšky z kostrční žlázy, což zajistí, že se peří nepromáčí, udržuje mu pružnost, působí jako antibakteriální prostředek potlačující růst baktérií snižujících kvalitu peří. Dalším způsobem péče o peří je používání kyseliny mravenčí, která pomáhá z peří zahánět parazity.

Peří se souvislým praporem vytvářející vzhled ptačího těla se také nazývá krycí nebo konturové peří. Toto peří má zřetelný osten i brk a patří k němu většina peří rostoucího na těle. Krátké a měkké brky s navzájem nespojenými paprsky a větvičkami jsou znaky prachového peří. To tvoří první chmýřitý šat mladých ptáků a také obal pod krycím peřím ptáků dospělých. Druh peří tak může kolísat podle stáří jedince, jeho sociálního postavení, poškození peří podle postavení ve skupině, ale hlavně se jedinci liší v opeření podle pohlaví. Peří ptákům pravidelně vypadává vytlačováním starých per z kůže pery novými. Pelichání peří u většiny druhů ptáků probíhá jednou do roka, ale jsou známé druhy, u kterých probíhá výměna peří dvakrát za rok a oproti tomu velcí dravci mohou pelichat jednou za dva až tři roky. Kachnám a husám pelichá veškeré peří najednou, takže nejsou schopny zhruba po dobu jednoho měsíce letu. Různé ptačí druhy mají odlišné vzory a strategie línání. U některých ptáků dochází k pelichání od vnějších per k perům vnitřním, u jiných je tomu naopak a někteří ptáci ztrácejí veškeré peří najednou. První způsob nebo také centripetální pelichání jako termín pro pelichání rejdovacích per je možno vidět např. u bažantovitých. Druhé nebo také centrifugální pelichání je možné vidět např. u rejdovacích per datlů a šoupálků, přičemž střední pár peří vypadává jako poslední, aby bylo těmto druhům umožněno šplhání po stromech. Základní vzor způsobu pelichání je možné sledovat na vrabci, kdy jako první je nahrazováno vnější peří, poté peří vnitřní a u ocasních per se postupuje ze středu ke krajům.

Peří neroste rovnoměrně po celé kůži, ale rozrůstá se na zvláštních plochách nebo pruzích, které se nazývají pernice (latinsky pterylae). Distribuční vzorky těchto plošek nebo proužků jsou využívány v taxonomii a systematice. Před hnízděním, u samic většiny ptačích druhů, vzniká v místě styku jejich těla s vejci takzvaná hnízdní nažina, tedy místo bez peří. Ta bývá buď zcela holá, či jenom řídce porostlá prachovým peřím a je hodně prokrvená, aby byl při sezení na vejcích usnadněn transfer tepla.

[editovat] Let

Základní článek: Ptačí let

Schopnost letu je charakteristická pro většinu ptáků a odlišuje je tak od ostatních skupin obratlovců s výjimkou netopýrů a vyhynulých pterosaurů. Tento pro převažující množství druhů hlavní prostředek pohybu slouží při rozmnožování, lovu potravy a útěku před predátory. Ptáci jsou k letu přizpůsobeni různě; mají například lehkou kostru, dva velké prsní svaly zajišťující pohyb křídel dolů (tvoří 15% hmotnosti ptáka), svaly podklíční zvedající křídla a přední končetiny přeměněné v křídla. Především velikost a tvar křídla určuje u jednotlivých druhů typ letu, který využívají především. Mnoho ptáků kombinuje tzv. veslovací let s méně náročným klouzavým letem nebo plachtěním. Okolo 60 druhů existujících ptačích druhů není letu schopno a podobně nebyly schopni letu i někteří vyhynulí ptáci. Tyto druhy neschopné letu je možno často nalézt na izolovaných souostrovích, pravděpodobně následkem nedostatku pozemních predátorů a omezených zdrojů, jejichž důsledkem je ztráta schopností letu. Tučňáci, kteří také nejsou schopni letu, používají křídla pro veslování při potápění pod vodou, podobně jako alky, buřňáci či skorci.

[editovat] Chování

Nejvíce ptáků je aktivních ve dne, ale existuje také mnoho druhů ptáků, jako např. sovy či lelci, kteří jsou aktivní v noci. Někteří ptáci mohou využívat i soumraky a existují i ptáci, žijící na mořském pobřeží, kteří vyrážejí na lov potravy v době vhodného přílivu, lhostejno jestli ve dne nebo v noci.

[editovat] Potrava

Adaptace ptačích zobáků na potravu. A: Sající nektar, B: Hmyzožravci, C: Semenožravec, D: Specialista na semena, E: Rybolov, F: Zobák s vakem, G: Filtrační zobák, H: Zobák k prohledávání povrchu, I: Zobák k prohledávání bahna, J: Povrchové loupání, K: Raptoriální (dravý).

Ptáci se živí různou potravou, zahrnující nektar, ovoce, rostliny, semena, zdechliny a různé drobné živočichy včetně dalších ptáků. Protože ptáci nemají žádné zuby, je jejich zažívací soustava speciálně přizpůsobena pro přijímání celých, nepřežvýkaných kousků potravy.

Ptáci používají různé strategie vyhledávání potravy. Sběr hmyzu, bezobratlých, ovoce a semen je je charakteristický pro mnoho druhů. Pěvci často využívají při krmení taktiku výpadu z větví a lovení letícího hmyzu. Ptáci živící se nektarem jako kolibříci, papoušci lori, strdimilovití, kystráčkovití a někteří další zpěvaví ptáci mají usnadněn sběr potravy díky jazýčkům speciálně přizpůsobeným do podoby kartáčků a v mnoha případech zobáky speciálně uzpůsobenými pro určité typy květin. Sondování zobákem při hledání bezobratlých používají kiviové a bahňáci s dlouhými zobáky; v případě bahňáků jsou délka zobáků a metody krmení spojeny s potravní nikou. Stíhání střemhlavým letem je vlastní sokolům a jestřábům ve vzduchu, ve vodě pak podobný styl lovu používají např. potáplice, poláci a tučňáci. Lov skokem do vody provádí terejovití, ledňáčkovití a rybáci. Tři druhy buřňáků, plameňáci a některé kachny získávají potravu procezováním. Husy a kachny především spásají trávu. Některé druhy provozují kleptoparasitismus kradením potravy ostatním ptákům - fregatky, racci a chaluhy jsou druhy používající tento druh obstarávání potravy. Kleptoparasitismus není hlavním zdrojem obživy žádného druhu ptáků, ale je doplňkovým zdrojem k potravě hlavní, získávané lovem; studie fregatek páskovaných kradoucích potravu terejům maskovým odhadují, že fragatky tak mohou maximálně získat 40% potravy, kterou potřebují, ale v průměru je toto číslo ještě nižší – činí jen 5%. Konečně někteří ptáci jako supové a rackové jsou mrchožrouti. Někteří ptáci mají několik strategií při získávání potravy nebo se živí různou potravou, zatímco jiní jsou považováni za specialisty soustřeďující své úsilí na speciální potravu nebo využívající jedinou strategii při získávání potravy.

[editovat] Migrace

Satelitem vyznačené migrační cesty břehouše rudého na sever z Nového Zélandu. Tento druh má ze všech druhů nejdelší známý tah bez zastávky, až 10.200 km

Mnohé ptačí druhy migrují, aby využily globální rozdíly sezónních teplot k optimalizaci dostupnosti zdrojů potravy a hnízdních lokalit. Tyto migrace jsou u různých skupin proměnlivé. Mnoho vnitrozemských, pobřežních či vodních ptáků zahajuje každoročně dalekou migraci, obvykle v závislosti na měnící se délce denního světla stejně jako na povětrnostních podmínkách. Migrace jsou charakterizovány hnízdním obdobím v lokalitách mírného pásu nebo arktické či antarktické oblasti a tzv. zimovišti v oblastech tropů nebo na opačné straně polokoule. Dříve než zahájí migraci, zvýší ptáci podstatně své tukové zásoby a redukují velikost některých svých orgánů. Migrace je energeticky velice náročná, zvláště pokud ptáci překonávají bez doplňování potravy pouště nebo oceány; vnitrozemští ptáci absolvují lety dlouhé až 2.500 km a bahňáci až 4.000 km, i když břehouš rudý absolvuje bez zastávky tah o délce až 10.200 km. Mořští ptáci také absolvují dlouhé migrační cesty, nejdelší cestu podniká např. buřňák temný, který hnízdí na Novém Zélandem a v Chile a severské léto tráví krmením v Severním Pacifiku poblíž Japonska, Aljašky a Kalifornie, což znamená okružní cestu o délce přibližně 64.000 km. Jiní mořští ptáci se rozptylují po vyhnízdění, toulají se po širokém okolí, ale nemají žádné pevně zažité stěhovací cesty. Albatrosi, hnízdící v jižních mořích, často absolvují cirkumpolární cesty mezi hnízdními obdobími.

Ptáci provádějí i jiné způsoby migrace. Některé druhy se pouštějí do kratších cest jen pokud je toho zapotřebí, aby se vyhnuly špatnému počasí nebo kvůli získání potravy. Mezi ně patří i tzv. invazní druhy, které se mohou v některých letech vyskytovat zcela běžně a v jiných letech se naopak vůbec neobjevují. Tento typ migrace je obvykle spojen s dostupností potravy. Mezi takovéto migrující druhy jsou zařazovány např. severské pěnkavy, arktické sovy a brkoslavové. Ptáci také mohou cestovat na kratší vzdálenosti přesahujících jejich teritoriální území, s jednotlivci migrujícími i na větší vzdálenosti; jiní provádějí pouze částečnou migraci, kdy migruje pouze část populace, obvykle samice a subdominantní samci. Částečná migrace může tvořit velké procento migračního chování ptáků v některých regionech; v Austrálii průzkumy zjistily, že 44% studovaných nezpěvavých ptáků a 32% pěvců byli částečně stěhovaví. Výšková migrace je příkladem stěhování ptáků na krátké vzdálenosti, kdy období páření a výchovy mláďat probíhá ve větších nadmořských výškách a s pominutím příznivých podmínek pak nastává stěhování do výšek nižších. Nejčastějším impulsem migrace jsou teplotní změny a obvykle je také zahájena ve chvíli, kdy se normální teritorium začne stávat nehostinným také v důsledku nedostatku potravy. Některé druhy mohou také kočovat, nemají žádné pevně vymezené teritorium a přesunují se v závislosti na počasí a dostupnosti potravy. Papoušci např. nejsou ptáky, kteří podnikají nějaké ohromující cesty ani nežijí pouze na jednom místě, ale buď žijí rozptýleně, kočovně nebo pořádají nepravidelné a malé migrační cesty.

Schopnost ptáků vrátit se přes obrovské vzdálenosti přesně do určitých lokalit je již dlouho známa; při experimentu provedeném roku 1950 s buřňákem severním se tento pták vypuštěný v Bostonu vrátil do své kolonie na ostrovu Skomer u Walesu během 13 dnů po překonání vzdálenosti 5.150 km. Ptáci používají k navigaci během migrace různé metody. Při denní migraci je k navigaci využíváno slunce, v noci je místo toho používán stelární kompas. Ptáci, kteří se orientují podle slunce, využívají pro určení směru tahu své vnitřní hodiny, pomocí nichž jsou schopni pudově určit odklon slunce a tím i světové strany. Orientace podle stelárního kompasu závisí na poloze souhvězdí okolo Polárky. Ta je u některých druhů posílena schopností vnímat zemský geomagnetismus díky specializovaným fotoreceptorům.

[editovat] Komunikace

Ptáci komunikují hlavně používáním vizuálních a zvukových signálů. Tyto signály mohou být mezidruhové nebo vnitrodruhové.

Křiklavým zobrazením slunatec napodobuje většího predátora

Vizuální komunikace na ptácích slouží mnoha funkcím a je prokázána na peří a chování. Peří může být používáno pro ocenění a potvrzení sociální dominance, zobrazuje připravenost k páření a dokonce může vyjadřovat hrozbu, jako je tomu např. u slunatce, který tak napodobuje větší dravce. Takovéto zobrazení na peří je užíváno pro odrazení potenciálních potenciálních predátorů, jako jsou např. krahujci, a ochraně mláďat. Variace v peří také umožňují identifikaci jedinců, zvláště mezi druhy.

Vizuální komunikace zahrnuje také rituální předvádění, jako např. signalizující útok nebo podřízenost, či to, které je používáno při formování párových vazeb. Toto ritualisované chování je tvořeno nesignalizovanými akcemi jako urovnánvání peří, časově rozlišené pozice pér, klování nebo další chování. Nejvíce propracované ukázky se objevují během námluv, jako např. při tanci v toku u albatrosů, kde úspěšné vytvoření celoživotního párového pouta vyžaduje, aby oba partneři praktikovali tento jedinečný tanec, a u rajek, kde úspěch samců při námluvách závisí na peří a kvalitě jeho předvádění. Samci ptáků mohou svou zdatnost demonstrovat také např. stavbou hnízda; samice snovačů jako snovač asijský si vybírají za partnery jenom ty, kteří jsou dobrými staviteli hnízd, zatímco u lemčíků jsou přitahovány konstrukcemi altánků samců vyzdobených různými výraznými dekoračními objekty.

Kromě vizuální komunikace jsou ptáci proslulí svými zvukovými schopnostmi. Volání, a u některých druhů i zpěv, jsou hlavními zvukovými komunikačními prostředky ptáků; ačkoli někteří ptáci využívají i mechanických zvuků, což může být rozeznění per pomocí proudu vzduchu, jako např. u samců bekasíny otavní, teritoriální bubnování u datlů či používání nástrojů k tlučení jako u kakadu arového. Ptačí volání a písně mohou být velmi složité; zvuk bývá vytvářen v syrinxu umístěným na průdušnice v místě jejího rozdvojení na průdušky, jehož obě strany některé druhy umí ovládat odděleně, čímž je možný v jednom čase vznik dvou různých písní najednou.

Volání jsou používána pro různé cíle, několik jich může být spojeno do jedné písně. Jsou využívána při hledání partnera, jindy k jeho vábení, pomáhá k identifikaci potenciálních partnerů nebo ve společných skupinách (často v kombinaci s vizuální komunikací). Mohou předávat informace o kvalitě samců a pomoci při výběru samic. Hlas je používán i pro vymezení a udržování teritoria. Volání může být používáno také k rozpoznávání jednotlivých jedinců, pomáhá rodičům nalézt mláďata v přeplněných koloniích nebo dospělým shledat se s partnery na počátku období rozmnožování. Často se volání týká také varování dalších ptáků před potenciálními predátory; volání tohoto typu mohou být detailní a mohou vyjadřovat specifickou informaci o povaze hrozby.